Prazdninovy telefon

Kdyz jsem travil prazdniny s babickou na chalupe v jiznich Cechach, tak spojeni domu obstaravala 'Ohlasovna pozaru'. To byla jedina tetka na cely dedine, ktera mela telefon (dalsi byly v JZD a v Jednote, dale uz socialisticke telekomunikace nedosahly). Zavolat domu, znamenalo, ze se tata s babickou domluvili, ze v nedeli mezi sestou a sedmou si zavolame. Zaroven to vyzadovalo, aby na to ani jedna strana nezapomela. S babickou jsme tedy nalozili par buchet pro sousedku (aby se nereklo) a vyrazili do jeji sine, kde v oparech zatuchliny a mysincu trunil Belluv vynalez ve slusivem sedo-sedem bakelitu. Na poprve jsem se dovolali malokdy. Obvykle to vyzadoval nekolik pokusu v desetiminutovych odstupech, ktery mi pripadaly nekonecne nekonecne. Kdyz se zadarilo, tak to zase byl 'konferencni' hovor, do ktereho se pletl i nekdo, s kym jsme rozhodne konferovat nechteli (mozna prislusny prislusnik plnil plan sledovani komunikace v rakouskem prihranici na 200 procent a posluchal dva hovory zaraz, cimz je propojil).

Na ctvrstoleti starou historii jsem si vzpomel, kdyz se rozezvonil Skype od dedy s tim, ze Evita nas chce slyset a videt. Telefonujeme si pres dvoje hranice, bez cenzoru (teda pokud nepocitame NSA), v dokonalem zvuku, slusnem obraze a zadarmo (tedy pokud nepocitame poplatky za pevnou linku). Svet se meni :)